Byl by na omylu, kdo by si myslel, že i v době nedávné - jakkoli jsem nehýřil aktivitou na blogu - bych nesledoval extraligové dění. A že bych neviděl to, co jsme viděli všichni: černá série brněnské Komety a teprve v současné době její dlouho očekávané ukončení; další utkání pak se střídavými úspěchy. "Je Kometa tvůj závod? Není." slýchával jsem občas ze svého okolí parafrázi Poláčkových Mužů v offsidu. Možná právě v oněch chvílích, kdy každý další zápas znamenal zmařenou naději, jsem se naučil více než kdy jindy chápat smysl toho, co zpíváme i v jednom komeťáckém chorálu: "Cesta zpátky na výsluní bývá často zdlouhavá..." a taky "Víru ztrácí, kdo se bojí, vlasatice toulavá - kdo s tebou svůj život spojí, ten ti věrný zůstává."

V té době jsem si též připomínal slova spisovatele Jaroslava Foglara: "Není umění být přítelem tomu, kdo je na vrcholu slávy, kdo sklízí uznání, kdo od tebe nic nepotřebuje. Je ale uměním vydržet, když se tvůj přítel řítí do hlubin neštěstí, posměchu a opovržení."

Chci být střízlivým hokejovým fanouškem; udělat si z výsledků extraligového týmu smysl bytí je přehnané a v konečném důsledku člověka vyčerpávající. Držet palce ale nepřestávám. Naděje, že se Kometa zvedne, umírá poslední.

Jiří Platovský

    První zápas Hvězdy Brno nevyšel asi podle představ, jak výsledkově, tak i po hráčské stránce. Bohužel se nedostavil adekvátní počet hráčů z B-týmu, a tak jim vypomohl bývalý kapitán Šlechty Kuba Kušl, který se svému bývalému týmu odvděčil třemi góly. Ale i tak to na výhru Hvězdy nestačilo a potupně prohrála 38:3.

    Během tohoto utkání došlo k jednomu menšímu střetu u mantinelu. Kapitán Hvězdy Brno Laďa Špaček byl zasažen do oka hokejkou a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Ale jako správný kapitán to vše ustál, utkání dohrál, bohužel ihned poté odcestoval do nemocnice a první zprávy hovoří o tom, že bude muset jít na operaci. Díky tomuto incidentu a nedostatku hráčů se musel náš B-tým HC Hvězda Brno rozpustit. Přejme Laďovi brzké uzdravení a hodně gólů do nové sezóny, na kterou se už těšíme a doufáme, že vyběhne na hřiště. Tak mu všichni držme palce!

Tak vám koukám jednoho večera na hokej. Jak už to tak bývá, osobní deformace z mého vlastního sportování mě vede k tomu, že si nejvíc všímám brankářů. Co chvíli vypustím z úst komentář: pochválím nějaký zákrok, vyjádřím se, že mohl být proveden jinak a lépe nebo dávám k lepšímu nějakou vlastní zkušenost s podobnou situací.

Nejsem už malým chlapcem, abych se ztotožňoval se svými brankářskými idoly; svého času jimi byli např. Dominik Hašek, Roman Málek a další. Ten večer jsem si nicméně s bolestí uvědomil, že až do oné chvíle jsem se podvědomě řadil kamsi do jejich společnosti: jsem také brankář, leccos mám za sebou, věřím, že bych mladším dokázal srozumitelně zprostředkovat to, co brankář ke svému řemeslu potřebuje. Ten večer na mě ale dopadla vší tíha oné propasti mezi hokejovou extraligou a hokejbalovou miniligou v Salesiánském středisku mládeže.

Ach, ty naivko! pošklebujete se možná a říkáte si, jak jsem na něco takového někdy mohl přijít. Ano, v mnoha ohledech jsem naivní - i v tom, že vám tady o tom píšu a nechávám vás, abyste se mi smáli. Mám nicméně pocit, že v tomto prozření se skrývá ještě jedna obecnější rovina vztahu ke světu: totiž, aby nikdo z nás sám sebe nepřeceňoval. Neznamená to špinit ty, kdo se dostali někam výše. Je to jen a pouze o tom, abychom si my sami uvědomili, v kterém "levelu" nebo "lize" se nacházíme v práci, v partnerském vztahu, v mezilidských vztazích.

Je legitimní snažit se postoupit výše - právě toto je přece jedna z velkých výzev našeho života: nezakopat své hřivny, svá nadání, své kvality. Pošetilé by však bylo vycházet z představ, které jsou mimo realitu.

Přijměte mé přání, abyste vždy zůstávali nohama a bruslemi na zemi.

J. Platovský

Inu, pokud se mančaftu zrovna nedaří, první, kdo to schytá, je často trenér. Hráči jsou v tom á priori nevinně. Trenér má za úkol hráče správně motivovat, sestavit kádr tak, aby si jeho členové navzájem rozuměli na hřišti i mimo něj. Pokud tuto úlohu nedokáže dlouhodobě plnit, hrozí mnohé: úpadek prestiže týmu, ochabnutí fanoušků, pokles morálky týmu roztáčející bludný kruh proher a následného tlaku na psychiku, který táhne všechny ještě níže. To, že majiteli klubu klesá zisk, taky není od věci.

Jsou trenéři, na které si nikdo moc sáhnout nedovolí. Alespoň zatím. Všichni sice vědí, že nestojí za nic - nebo to alespoň všichni stále tvrdí - ale když už se jednou mohou vyslovit pro klíčovou změnu na postu trenéra, mlčí. Anebo se změny bojí a říkají si, že nový muž bude horší, zatímco tady ten je "jenom" špatný.

Týmu klesá morálka. A klesá dlouhodobě. Není na koho ani na co se spolehnout. S požehnáním trenérovým možno je bez problémů hrát nefér, protože rozhodčí v tom už jede taky. Důvěra končí na úrovni starších žáků, od dorostu nahoru je to zoufalství, beznaděj, znechucení, lhostejnost.

Máme teď zrovna trenéra, na kterého můžeme být hrdí. A jak už to tak bývá, protože se vymyká těm předchozím, odejde velmi brzy. A na jeho místo? Rozhodne mančaft. Rozhoduje takhle každé čtyři roky - a vždycky se diví, jak to, že ten starý tam úřaduje stále znovu.

Nechceme trenéry mafiány ani slibotechny. Ani jedni nám totiž neprospějí a český hráč se svojí vrozenou nedůvěrou to už ví. Jen se ještě bojí udělat ten krok - a poohlédnout se někde jinde. Prosím, abychom nemlčeli a koncem května dali našemu mančaftu o více než 10 milionech hráčích do čela někoho odpovědného. A když už trenér - stará tvář, pak alespoň na střídačce by mu mohli promlouvat do duše čerství asistenti.

Přijměte mé pozvání k volbám do Poslanecké sněmovny.

J. Platovský.

Slovo "bezpečnost" už ztratilo význam coby označení pro předchůdce dnešní policie (pro později narozené připomínám celý název "Veřejná bezpečnost"). S novým miléniem, kdy v integrované Evropě vládne relativní mír a harmonie, však toto slovo nezmizelo; možná právě naopak. Bezpečnost kdekoli - na pracovišti, doma, ve volném čase, na internetu - to slovo se skloňuje stále více. Jaky by také ne - v době kontroverzní "války s terorismem".

Na hřišti při hokejbalu to ovšem není jiné. Vysvětlujte doma, že jste propotili dvě vrstvy oblečení, když vás jako brankáře navléknou do výstroje, která by vydala za pořádnou tepelnou izolaci pro domeček Barbie a Kena. Rozčilujte se, že vám rozhodčí přerušil akci "dva na jednoho", když se jeden soupeř svíjí v bolestech po tvrdém nastřelení nechráněného místa na těle. Jednoduše řečeno: bezpečnost znamená podstoupit menší nesnáze, oběti, aby se předešlo většímu nebezpečí v budoucnu.

Nesnažte se vyhrát za každou cenu - za cenu zranění, pochroumání soupeře; pak už to totiž není o sportu. Nechte se vybudit k nejlepšímu výkonu své kariéry, ale pamatujte, že úspěch v zápase končí tam, kde by k jeho dosažení bylo použito nefér prostředků. Pak to sice znamená tříbodový zisk, ale ve skutečnosti je to vaše prohra.

Sportu zdar a hokejbalu zvlášť.

Krásné jaro a pokud možno ve zdraví zvládnutou jarní únavu přeje

J. Platovský.