Deziluze
Tak vám koukám jednoho večera na hokej. Jak už to tak bývá, osobní deformace z mého vlastního sportování mě vede k tomu, že si nejvíc všímám brankářů. Co chvíli vypustím z úst komentář: pochválím nějaký zákrok, vyjádřím se, že mohl být proveden jinak a lépe nebo dávám k lepšímu nějakou vlastní zkušenost s podobnou situací.
Nejsem už malým chlapcem, abych se ztotožňoval se svými brankářskými idoly; svého času jimi byli např. Dominik Hašek, Roman Málek a další. Ten večer jsem si nicméně s bolestí uvědomil, že až do oné chvíle jsem se podvědomě řadil kamsi do jejich společnosti: jsem také brankář, leccos mám za sebou, věřím, že bych mladším dokázal srozumitelně zprostředkovat to, co brankář ke svému řemeslu potřebuje. Ten večer na mě ale dopadla vší tíha oné propasti mezi hokejovou extraligou a hokejbalovou miniligou v Salesiánském středisku mládeže.
Ach, ty naivko! pošklebujete se možná a říkáte si, jak jsem na něco takového někdy mohl přijít. Ano, v mnoha ohledech jsem naivní - i v tom, že vám tady o tom píšu a nechávám vás, abyste se mi smáli. Mám nicméně pocit, že v tomto prozření se skrývá ještě jedna obecnější rovina vztahu ke světu: totiž, aby nikdo z nás sám sebe nepřeceňoval. Neznamená to špinit ty, kdo se dostali někam výše. Je to jen a pouze o tom, abychom si my sami uvědomili, v kterém "levelu" nebo "lize" se nacházíme v práci, v partnerském vztahu, v mezilidských vztazích.
Je legitimní snažit se postoupit výše - právě toto je přece jedna z velkých výzev našeho života: nezakopat své hřivny, svá nadání, své kvality. Pošetilé by však bylo vycházet z představ, které jsou mimo realitu.
Přijměte mé přání, abyste vždy zůstávali nohama a bruslemi na zemi.
J. Platovský